Cvičím psy hlavně do praxe. Vždy pro mě byla prioritou
užitečnost výcviku v běžném životě.
Nepotřebuji, aby můj pes uměl hromadu triků. Chci se ale moct spolehnout na to, že mě poslechne vždy, když to bude potřeba, nevběhne
do silnice nebo se nebude prát.
Výcvik má podle mě dvě fáze. V té první vysvětlujeme psovi cizí
jazyk – učíme ho, co znamenají jednotlivé povely. Co po něm chceme, když
řekneme „sedni“, a co znamená „ke mně“. To je ale ta
snazší část. Vysvětlit psovi povely není složité, když víte, jak na to.
Když ale psa povely naučíme, ještě to neznamená, že je bude vždy
respektovat. Tady začíná druhá fáze výcviku, která už neříká jen
„můžeš“, ale také „musíš“. Je totiž potřeba, aby pes
povely plnil i ve chvíli, kdy se mu zrovna poslouchat nechce.
Až pojede auto, nemůžeme psa prosit. Musíme si být jistí,
že poslechne.
Právě tato fáze je ale mnohem složitější. Proto ve výcviku kladu
důraz na simulaci různých náročných situací, do kterých se v běžném životě můžeme
dostat. Chci mít jistotu, že nám výcvik neselže právě ve chvíli, kdy ho budeme
opravdu potřebovat.
Ve výcviku totiž podle mě platí:
Co nenasimulujeme, to nemáme.
Proto raději věnuji čas tréninku v náročných podmínkách než tomu,
abych psa učil nepotřebné triky. Spolehlivost je totiž to, co pro mě dělá ze psa
skvělého parťáka pro život.